Články
Konec zimy trochu jinak
Jistě jste se všichni zaradovali, když jste spatřili první jarní sluneční paprsky této dlouhé zimy. Mnozí bez váhání okamžitě vytáhli kola, vyrazili na kolečkové brusle či se začali věnovat svému zahrádkářskému umění. Paní Zima sice pomalu odchází, ale všichni vidíme, že se nevzdává jen tak lehce. Někteří z nás ještě mohou sluníčko využít i jinak a jinde. Jsou to milovníci zimních sportů, hlavně ti „skalní“, kteří přeskočí rovnou z lyžáků do plavek. A to jsme my, rodiče a děti, kteří se pravidelně zúčastňují lyžařských nebo turistických zájezdů naší ZŠ.
A jsme zase jednou v novinách: tentokrát Kroměřížský deník
Prázdniny nám úspěšně odstartovaly, vysvědčení je rozdáno. Teď se již vrhnout do pravého prázdninového dobrodružství. Co může být tedy lepší než ze školních lavic vyrazit rovnou na tábor. A co takhle rovnou na tábor rovnou k moři. Italské městečko Riccione již na nás netrpělivě čeká. Hry, moře, zábava na pobřeží Jaderského moře. Pokud tedy stále ještě nemáte program na prázdniny, neváhejte s vydejte se s námi na mořské dobrodružství do kraje Emilia Romanga.
Read more on A jsme zase jednou v novinách: tentokrát Kroměřížský deník…
K Perštejnu „pozpátku“
Ani letos se nevzdáme naší turistiky, zvláště, když už jsme tak zdatní, že již třetím rokem jezdíme kamkoliv a slézáme cokoliv na Moravě. Ještě pár let a z některých budou přece třeba i horolezci! Jezdí nás totiž čím dál víc a to je moc fajn. Tuto sobotu jsme si vybrali 14-ti kilometrovou trasu údolím Chlebského potoka, který vede až k hradu Pernštejn. Tentokrát jsme to všechno ale obrátili, a cíl naší cesty jsme si dali pro změnu na začátek. Autobus nás dovezl na parkoviště hradu Pernštejna, který jsme si prohlédli jako první. Náročný pochod nás totiž čekal až po „prošmejdění“ hradu. Vůbec jsme nevěděli, že tomuto gotickému hradu se říká mramorový a patří k nejrozsáhlejším a nejzachovalejším u nás. Od roku 1285 byl majetkem pánů z Pernštejna. Během 15. století byl zpevňován a přestavován jeho obranný systém. Za husitských válek – a to se nám velmi hodí k učivu ve škole – v době vlády Jiřího z Poděbrad, byl jedním z nejvýznamnějších hradů u nás na Moravě. V 16. století byli Pernštejnové kvůli nedostatku financí nuceni hrad prodat a od té doby byl v držení řady různých majitelů. Posledními majiteli byli až do roku 1945 páni Mitrovští z Mitrovic a Nemyšle. Nakonec prohlídky jsme ještě uviděli na severní straně předhradí památný strom,který nás opravdu ohromil – mohutný tis, jehož stáří se odhaduje na 400 let. To nás některé překvapilo, byl totiž 40x starší, než mnozí z nás. Hodně jsme fotili, prohlíželi si překrásnou krajinu, zastavovali se na každé vyhlídce, protože počasí nám přálo. Od hradu jsme se měli vydat po žluté značce, pak po modré, doleva na červenou, zase doleva na zelenou, až k opačnému cíli do osady Chlebské. Měli jsme projít vesnicemi Nedvědice, Habrová, Hrádky, Káčiny, Skorotice nebo k rybníku Ploník. Byli jsme každý perfektně vybaveni barevnou turistickou mapou. A co myslíte, že se stalo? Z toho našeho rozhlížení jsme některé z těch vesnic vůbec ani nenašli a“ zakufrovali“ jsme, jak se říká, hned na začátku. Nevadí. Šli jsme po čichu jako lesní zvěř a na vodu jsme narazili také spolehlivě. Byl to ten Chlebský potok. Tam jsme se zchladili a ani jsme nedokázali spočítat, kolik kilometrů to bylo navíc. Raději to nechtějte vědět, my to také pro jistotu nepočítali! Chyběli přesně tři minuty do odjezdu autobusu, takže nám ani nikdo nevynadal. Vyšlo to! Až v autobuse,při sdělování společných zážitků, jsme si uvědomili, že přece jenom to v té gotice asi neměli vůbec jednoduché, a to my si pořád na něco stěžujeme. Asi se nad tím zamyslíme, zkusíme s tím přestat a nebudeme zbytečně vytvářet problémy tam, kde nejsou. A to je naše velké sobotní ponaučení.
Příroda, to je naše
Máte rádi přírodu taky jako my? Je konec školního roku. Jsme ještě chvíli žáky IV. A. třídy ZŠ Oskol, než se na nás konečně „vysypou“ prázdniny. Na známkách, které už jsou jistě napsané, jsme tvrdě pracovali, ale i tak jsme si vždycky našli čas na naši víkendovou turistiku. V sobotu 8.5 jsme s naší turistickou partou třeba objevili krásy podzemí Mladečských jeskyní na okraji Bouzovské vrchoviny při Hornomoravském úvalu. Prošli jsme se labyrinty vápencových chodeb, dómů a komínů, jednou z významných oblastí Moravského krasu. Viděli jsme také pozůstatky koster a lebek lidí ze starší doby kamenné, jejich nástrojů a zbraní. I když jsou významnou archeologickou památkou, stejně se nám tam nejvíc líbili netopýři! Další naše výprava 29.5 sice nebyla do pravěku, ale do současnosti. Víte třeba, z kterého století pochází první písemná zmínka o tvarůžcích? My už ano. Z 15. století. Tam nás tentokrát naše putování zavedlo. Po lesní cestě, modré turistické značce a 15 km kolem kamenolomu jsme je našli v Lošticích u Olomouce. Tam jsme si také dali pravou „hanáckou svačinu“ – chléb s máslem a dobře uleželými tvarůžky. Naše poslední túra, v sobotu 29.6, byla opravdu vysokohorská. Z Koutů nad Desnou, kam nás zavezl autobus, jsme šlapali nebo mnozí už i skoro „lezli“ jako hlemýždi, 16 km do prudkého kopce na Červenohorské sedlo v Jeseníkách. Překonali jsme sami sebe a to bylo dobře, protože někteří z nás ještě nikdy neviděli takovou horskou krajinu a oblíbené lyžařské středisko severní Moravy. Kdyby všude kolem nás nebyly sjezdovky a nádherný výhled, vůbec bychom nepoznali, že jsme ve výšce 1164 m.n.m. Škoda, že někde nezbyla trocha sněhu, hned bychom si některou sjeli! Unaveni po tak náročném „horolezeckém“ výstupu jsme pak doma spali skoro až do pondělního rána. Všechno, co na našich túrách vidíme a zažijeme, uplatníme určitě ve škole v pátém ročníku. Ted už nám jenom zbývá těšit se na prázdniny a na další moravské putování, které začne zase hned v září. Příště můžete jet s námi!
Zahrajte si s námi, šprtejte!
Dodržujeme, co slíbíme! V minulém příspěvku jsme informovali rodiče, děti i veřejnost, že na naší ZŠ Oskol, se otevřel nový zájmový kroužek se sportovním zaměřením, stolní hokej – šprtec. Pokud jste četli náš minulý článek, dozvěděli jste se, kromě jeho historie, že není příliš náročný na čas ani na finance. Lze jej hrát na kterémkoliv místě, doma, ve škole či sportovním centru. Stačí k tomu pouze „šprtecový“ dřevěný stůl s mantinely, hráči, hokejka a něco, na čem by stůl mohl pevně stát. Proto, když jsme jej dětem na začátku roku nabídli, přihlásilo se ihned 35 žáků. Zdá se vám to příliš na jeden kroužek? Nám také. Tak byl rozdělen na I. a II. stupeň. Děti zpočátku nevěděli, jak na to, i když měli vysvětlená pravidla, jelikož jsou zvyklé na sporty, které vyžadují větší fyzickou zdatnost, ale pod vedením vedoucího kroužku, se brzy zapojili a zorientovali. U tohoto sportu je také zapotřebí obratnosti, ale spíše více uvažování, myšlení a soustředěného plánování následujících tahů. Podobně jako šachy. Taky si tam užijeme spoustu legrace, zábavy, smíchu a křiku jako u každého sportu, když se někomu daří dát gól, anebo naopak vůbec ne. Máme pololetí a děti se již stolní hokej naučily natolik, ale hlavně vydržely u něj, že jsme pro ně uspořádali, jako odměnu k pololetnímu vysvědčení celoškolní turnaj, i za účasti vedení školy. Kromě pana ředitele nás dokonce přišel podpořit p. vedoucí odboru školství v Kroměříži, Mgr. Jiří Pánek, kterému se atmosféra turnaje velmi líbila a popřál žákům hodně úspěchů k vítězství, odměnám a pohárům, na které jsme také nezapomněli. Na prvním místě po těžkém souboji a prodlužování na nájezdy se svojí starší spolužačkou zvítězil „sedmák“ Mirek Hanák. Pěkné druhé místo obsadila, i když zklamaná, žákyně devátého ročníku Denisa Andrýsková. Třetí místo získal a zároveň zvítězil mezi mladšími žáky „páťák“ Ondřej Masný. Nemyslete si, že takovýto turnaj trvá pět minut a je hotovo. Naopak, mýlíte se. Děti tam strávily téměř pět hodin náročné fyzické i psychické námahy, aby se na závěr dopracovaly ke sladkým cenám a ohromným opravdovým pohárům. Všichni žáci z kroužku tak byli silně motivováni k dalším lepším výkonům a na příštím turnaji se budou snažit také zvítězit. A hlavně ti, kterým se zrovna ten den moc nedařilo. Držme jim palce!
Jarní prázdniny zase na horách (tentokrát skoro na petrklíčích)
Teploty stoupají, sněhu ubývá, ale „Paní Zima“ se stále nevzdává své vlády. Každodenní ranní mrazíky nám to ještě dokazují vždy ráno při chůzi do školy. Když jsme odjížděli na jarní prázdniny, netvářili jsme se zrovna nadšeně, protože jsme jeli do hor hlavně za sněhem, který jsme kolem sebe vůbec nikde neviděli. Beskydská sjezdovka na Karolince Bzové nás však opět nezklamala. Málem už všude vyrůstaly „petrklíče“, ale svah byl pro nás připraven jako na objednávku, i když zasněžen umělým sněhem. O jarních prázdninách je velmi těžké dostat děti od počítače a od televize, ale naše zdravé sportovní jádro nezklamalo předloni, loni a ani letos. Prostě jako každý rok. Skladba dětí nebo dospělých, kteří s námi jezdí, se někdy změní. Čerstvý vzduch, nadšení pro lyžařské sporty a lokalitu však asi nikdy nezměníme. I kdyby každý den dávali v televizi Mrazíka! Děti se totiž už někdy v září ptají, zda se pojede zase na Karolinku a zda jim držíme místa. Mírně se nad tím usmíváme, ale víme, že se zase budou o místa prát. Jsou to stále ty „titíž“, jak se říkává, protože tam už jedou třeba po dvanácté a dohadují se mezi sebou o rekordmana. Proto jsme letos nazvali náš pobyt expedice Apalucha – S tebou mě baví svět. A tak jsme se kromě lyžování nebo snowboardingu po celý týden hlavně hodně bavili. Na sjezdovce vyváděli legrační kousky a triky už zkušení sjezdaři, snowboarďáci anebo, právě naopak, úplní začátečníci, kteří měli lyže a hůlky zpočátku zamotané úplně všude. Nejvíce jsme se ale těšili na předposlední den, kdy nás čekal velký maškarní karneval. Dospělí i děti si na maskách každý rok dávají tak záležet, že se někdy smíchem válíme i po podlaze. Vyhodnocení, očekávané sladkosti a spousta neuvěřitelných fotek jsou pak každému odměnou za jejich složitou výrobu. Když jsme se na závěr našeho pobytu ptali, kdo pojede příště, zvedli ruku všichni – a to nás tam bylo padesát. A věřte, nevěřte, hlásil se i nejmladší lyžař, kterému jsou teprve dva roky a také náš jediný nejstarší skalní lyžař a přítel, kterému je teprve 70. Též se nás stále drží, protože v mládí je síla! Není vůbec důležité, jestli všichni dodrží slovo a přijedou zase, ale že strávili svůj volný čas aktivně a zdravě, a z původních začátečníků se stali pokročilí sportovci, které tento směr již určitě neopustí. „Ty rossignolky bych si, Ládíku, dnes nebral…!“
Read more on Jarní prázdniny zase na horách (tentokrát skoro na petrklíčích)…
Zvládáme i polonézu
Plesová sezona pravděpodobně už skončila. Ti, co rádi tančí a oblékají se do společenských šatů to jistě hodně mrzí, ale roční období je neúprosné. Začalo jaro a tím i jiné aktivity. My jsme se však, ještě na poslední chvíli, do krásných dlouhých toalet mohli obléct. Účinkovali jsme totiž na VI. společenském večeru naší ZŠ Oskol. Jako každý rok jej taneční kroužek uvádí svým předtančením a vždy se snažíme, abychom to zvládli co nejlépe. Děvčata i chlapci se během roku sice zaměřují většinou na moderní tance, které je více baví, a ty jsme také pak předvedli na loňském společenském večeru. Zatančili jsme sestavu hip-hopu, dobře jsme si u ní zaskákali, pobavili, ale byla i hodně fyzicky náročná. Letos jsme to pojali úplně jinak. Už nám nestačily jen otrhané trenýrky a tričko, které k tomuto tanci patří, ale chtěli jsme se také někdy obléci do společenského oděvu, i když jsme ještě malí. A přesně to se nám podařilo. Změnili jsme styl a více jako půl roku jsme začali nacvičovat něco, co by nás „hip-hopáky“ ani ve snu nenapadlo, a to „noblesní“ polonézu. Pro kluky to byl trošku šok, že se nebudou moci tak vyřádit při divoké hudbě, kterou denně poslouchají, ale budou muset trochu zklidnit sluch i krok při vážné hudbě. Děvčata, jakmile uviděla lesknoucí se látku a návrhy toalet až po kotníky, souhlasila okamžitě. Povíme vám však, že naše rozhodnutí, byla ale taková dřina, že si to nedovedete vůbec představit. Mnozí z nás vážnou hudbu a společenský tanec slyšeli a viděli skoro poprvé. Bylo jim to vše spíše k smíchu, než k tanci. A přesně podle toho vypadal náš nácvik. To byl ale „mazec“! Někteří pohybově nadaní to zvládli docela brzy, ale většina z nás není na takovéto pohyby zvyklá. Přestože jsme se moc snažili o kvalitní a správný krok, pár nás zůstalo jako prkenných. To však nevadilo při samém předtančení učitelům ani rodičům, kteří, jakmile nás viděli v krásných šatech a uslyšeli k tomu dobře vybranou nostalgickou hudbu, byli na nás tak pyšní, až se jim hrnuly slzy do očí a pořád si nás fotili. Nervozita a strach, že to všechno popleteme, samozřejmě, udělaly své. Po celou dobu vystoupení jsme se třepali jako ratlíci. Nakonec, při závěrečném potlesku, když už bylo vše za námi, jsme se přece jenom, alespoň na okamžik, cítili jako mladé dámy a pánové. Pak nás čekalo jen občerstvení a odchod domů, zatímco rodiče ještě bohatá tombola, společenský tanec, který ovládají a zábava až do pozdních nočních hodin. Příští rok, i když asi stále zůstaneme věrni modernímu tanci, který nás stále baví, jsme se domluvili, že na dalším večeru ZŠ, nám neuškodí si zase nachystat nějakou společenskou novinku nebo překvapení a změnit styl.
Zpět na lyžařské kurzy
Ještě před pár lety, bychom vůbec neměli problém setkat se vždy jako „sedmáci“ na lyžařském výcviku. Někteří už jako zkušení lyžaři si tam zařádit a vypilovat styl, jiní uvidět lyže poprvé v životě a naučit se sjet kopec třeba jen pluhem. Ale víte, jak to je. Všechno se právě obrátí, když si to člověk pečlivě naplánuje. Doba je jiná a zájmy dětí se trochu změnily. Většina z nich už nežije tolik sportem, pohybem a pobytem venku, když přijdou ze školy, jako to bylo dříve. Proto jsme vymysleli a změnili systém celého lyžařského kurzu na naší ZŠ, který nás čekal na konci ledna. A vyšlo to! Poprvé v historii školy jsme nabídli pobyt na lyžařském výcviku i dětem z I. stupně. Od dětí i rodičů jsme zaznamenali nečekaný zájem. A toho jsme využili. Malí lyžaři z I. stupně byli nadšeni, že se mohou zúčastnit kurzu se svými staršími spolužáky a budou tak v předstihu s lyžařskými dovednostmi, když pak sami budou muset absolvovat svůj kurz v sedmé třídě. Přidalo se k nám i pár starších žáků než „sedmáků“, a to byla teprve zábava! Velcí se starali o malé, když museli a malí zase o velké, když mohli! Společně jsme strávili týden na Soláni v Beskydech na horské chatě a měli jste vidět, jak jsme se všichni dohromady, i s našimi učiteli, bavili a užili si spousty legrace a smíchu. Třeba při večerním sněhové hře, když jsme dolů z kopce, plnili ve družstvech nesmyslné, ale výborné úkoly. Sněhu bylo habaděj, proto jsme ho měli taky plné kalhoty, boty, nos, pusu, no prostě všude, ale řehtali jsme se stále jako o závod. Taky jsme tam ztratili čtyři čepice. Hledali a hledali a představte si, že ty dvě bílé, ač to odporuje logice, se našly ještě večer a dvě černé na bílém sněhu až ráno. Největší radost jsme ale měli, když se paní učitelka nechala vyválet v závěji a mokrá a nakrmená sněhem nás s úsměvem honila po lese, aby nás nakrmila taky. Tak jsme si trochu někteří vyzkoušeli, jak to vypadá pod lavinou! Přes den na sjezdovce se některým nohy pletly tak, že při upadnutí si zamotali lyže i s hůlkami málem kolem krku a vymotávalo je celé družstvo. Protože to bylo opět se smíchem, tak to vůbec nevadilo. Výcvik přesto pokračoval a předposlední den jsme všichni sjeli uspořádané závody ve slalomu, večerní maškarní karneval, snowboardisti i lyžaři, začínající i pokročilí. A to byl náš cíl. Všichni se naučili lyžovat, a snad to do příštího roku nezapomenou, protože chtějí jet zase znovu. Lyžování je totiž, jako když se naučíš jezdit na kole, a to se přece nezapomíná…
