Příroda, to je naše
Máte rádi přírodu taky jako my? Je konec školního roku. Jsme ještě chvíli žáky IV. A. třídy ZŠ Oskol, než se na nás konečně „vysypou“ prázdniny. Na známkách, které už jsou jistě napsané, jsme tvrdě pracovali, ale i tak jsme si vždycky našli čas na naši víkendovou turistiku. V sobotu 8.5 jsme s naší turistickou partou třeba objevili krásy podzemí Mladečských jeskyní na okraji Bouzovské vrchoviny při Hornomoravském úvalu. Prošli jsme se labyrinty vápencových chodeb, dómů a komínů, jednou z významných oblastí Moravského krasu. Viděli jsme také pozůstatky koster a lebek lidí ze starší doby kamenné, jejich nástrojů a zbraní. I když jsou významnou archeologickou památkou, stejně se nám tam nejvíc líbili netopýři! Další naše výprava 29.5 sice nebyla do pravěku, ale do současnosti. Víte třeba, z kterého století pochází první písemná zmínka o tvarůžcích? My už ano. Z 15. století. Tam nás tentokrát naše putování zavedlo. Po lesní cestě, modré turistické značce a 15 km kolem kamenolomu jsme je našli v Lošticích u Olomouce. Tam jsme si také dali pravou „hanáckou svačinu“ – chléb s máslem a dobře uleželými tvarůžky. Naše poslední túra, v sobotu 29.6, byla opravdu vysokohorská. Z Koutů nad Desnou, kam nás zavezl autobus, jsme šlapali nebo mnozí už i skoro „lezli“ jako hlemýždi, 16 km do prudkého kopce na Červenohorské sedlo v Jeseníkách. Překonali jsme sami sebe a to bylo dobře, protože někteří z nás ještě nikdy neviděli takovou horskou krajinu a oblíbené lyžařské středisko severní Moravy. Kdyby všude kolem nás nebyly sjezdovky a nádherný výhled, vůbec bychom nepoznali, že jsme ve výšce 1164 m.n.m. Škoda, že někde nezbyla trocha sněhu, hned bychom si některou sjeli! Unaveni po tak náročném „horolezeckém“ výstupu jsme pak doma spali skoro až do pondělního rána. Všechno, co na našich túrách vidíme a zažijeme, uplatníme určitě ve škole v pátém ročníku. Ted už nám jenom zbývá těšit se na prázdniny a na další moravské putování, které začne zase hned v září. Příště můžete jet s námi!
Zahrajte si s námi, šprtejte!
Dodržujeme, co slíbíme! V minulém příspěvku jsme informovali rodiče, děti i veřejnost, že na naší ZŠ Oskol, se otevřel nový zájmový kroužek se sportovním zaměřením, stolní hokej – šprtec. Pokud jste četli náš minulý článek, dozvěděli jste se, kromě jeho historie, že není příliš náročný na čas ani na finance. Lze jej hrát na kterémkoliv místě, doma, ve škole či sportovním centru. Stačí k tomu pouze „šprtecový“ dřevěný stůl s mantinely, hráči, hokejka a něco, na čem by stůl mohl pevně stát. Proto, když jsme jej dětem na začátku roku nabídli, přihlásilo se ihned 35 žáků. Zdá se vám to příliš na jeden kroužek? Nám také. Tak byl rozdělen na I. a II. stupeň. Děti zpočátku nevěděli, jak na to, i když měli vysvětlená pravidla, jelikož jsou zvyklé na sporty, které vyžadují větší fyzickou zdatnost, ale pod vedením vedoucího kroužku, se brzy zapojili a zorientovali. U tohoto sportu je také zapotřebí obratnosti, ale spíše více uvažování, myšlení a soustředěného plánování následujících tahů. Podobně jako šachy. Taky si tam užijeme spoustu legrace, zábavy, smíchu a křiku jako u každého sportu, když se někomu daří dát gól, anebo naopak vůbec ne. Máme pololetí a děti se již stolní hokej naučily natolik, ale hlavně vydržely u něj, že jsme pro ně uspořádali, jako odměnu k pololetnímu vysvědčení celoškolní turnaj, i za účasti vedení školy. Kromě pana ředitele nás dokonce přišel podpořit p. vedoucí odboru školství v Kroměříži, Mgr. Jiří Pánek, kterému se atmosféra turnaje velmi líbila a popřál žákům hodně úspěchů k vítězství, odměnám a pohárům, na které jsme také nezapomněli. Na prvním místě po těžkém souboji a prodlužování na nájezdy se svojí starší spolužačkou zvítězil „sedmák“ Mirek Hanák. Pěkné druhé místo obsadila, i když zklamaná, žákyně devátého ročníku Denisa Andrýsková. Třetí místo získal a zároveň zvítězil mezi mladšími žáky „páťák“ Ondřej Masný. Nemyslete si, že takovýto turnaj trvá pět minut a je hotovo. Naopak, mýlíte se. Děti tam strávily téměř pět hodin náročné fyzické i psychické námahy, aby se na závěr dopracovaly ke sladkým cenám a ohromným opravdovým pohárům. Všichni žáci z kroužku tak byli silně motivováni k dalším lepším výkonům a na příštím turnaji se budou snažit také zvítězit. A hlavně ti, kterým se zrovna ten den moc nedařilo. Držme jim palce!
Jarní prázdniny zase na horách (tentokrát skoro na petrklíčích)
Teploty stoupají, sněhu ubývá, ale „Paní Zima“ se stále nevzdává své vlády. Každodenní ranní mrazíky nám to ještě dokazují vždy ráno při chůzi do školy. Když jsme odjížděli na jarní prázdniny, netvářili jsme se zrovna nadšeně, protože jsme jeli do hor hlavně za sněhem, který jsme kolem sebe vůbec nikde neviděli. Beskydská sjezdovka na Karolince Bzové nás však opět nezklamala. Málem už všude vyrůstaly „petrklíče“, ale svah byl pro nás připraven jako na objednávku, i když zasněžen umělým sněhem. O jarních prázdninách je velmi těžké dostat děti od počítače a od televize, ale naše zdravé sportovní jádro nezklamalo předloni, loni a ani letos. Prostě jako každý rok. Skladba dětí nebo dospělých, kteří s námi jezdí, se někdy změní. Čerstvý vzduch, nadšení pro lyžařské sporty a lokalitu však asi nikdy nezměníme. I kdyby každý den dávali v televizi Mrazíka! Děti se totiž už někdy v září ptají, zda se pojede zase na Karolinku a zda jim držíme místa. Mírně se nad tím usmíváme, ale víme, že se zase budou o místa prát. Jsou to stále ty „titíž“, jak se říkává, protože tam už jedou třeba po dvanácté a dohadují se mezi sebou o rekordmana. Proto jsme letos nazvali náš pobyt expedice Apalucha – S tebou mě baví svět. A tak jsme se kromě lyžování nebo snowboardingu po celý týden hlavně hodně bavili. Na sjezdovce vyváděli legrační kousky a triky už zkušení sjezdaři, snowboarďáci anebo, právě naopak, úplní začátečníci, kteří měli lyže a hůlky zpočátku zamotané úplně všude. Nejvíce jsme se ale těšili na předposlední den, kdy nás čekal velký maškarní karneval. Dospělí i děti si na maskách každý rok dávají tak záležet, že se někdy smíchem válíme i po podlaze. Vyhodnocení, očekávané sladkosti a spousta neuvěřitelných fotek jsou pak každému odměnou za jejich složitou výrobu. Když jsme se na závěr našeho pobytu ptali, kdo pojede příště, zvedli ruku všichni – a to nás tam bylo padesát. A věřte, nevěřte, hlásil se i nejmladší lyžař, kterému jsou teprve dva roky a také náš jediný nejstarší skalní lyžař a přítel, kterému je teprve 70. Též se nás stále drží, protože v mládí je síla! Není vůbec důležité, jestli všichni dodrží slovo a přijedou zase, ale že strávili svůj volný čas aktivně a zdravě, a z původních začátečníků se stali pokročilí sportovci, které tento směr již určitě neopustí. „Ty rossignolky bych si, Ládíku, dnes nebral…!“
Read more on Jarní prázdniny zase na horách (tentokrát skoro na petrklíčích)…
Zvládáme i polonézu
Plesová sezona pravděpodobně už skončila. Ti, co rádi tančí a oblékají se do společenských šatů to jistě hodně mrzí, ale roční období je neúprosné. Začalo jaro a tím i jiné aktivity. My jsme se však, ještě na poslední chvíli, do krásných dlouhých toalet mohli obléct. Účinkovali jsme totiž na VI. společenském večeru naší ZŠ Oskol. Jako každý rok jej taneční kroužek uvádí svým předtančením a vždy se snažíme, abychom to zvládli co nejlépe. Děvčata i chlapci se během roku sice zaměřují většinou na moderní tance, které je více baví, a ty jsme také pak předvedli na loňském společenském večeru. Zatančili jsme sestavu hip-hopu, dobře jsme si u ní zaskákali, pobavili, ale byla i hodně fyzicky náročná. Letos jsme to pojali úplně jinak. Už nám nestačily jen otrhané trenýrky a tričko, které k tomuto tanci patří, ale chtěli jsme se také někdy obléci do společenského oděvu, i když jsme ještě malí. A přesně to se nám podařilo. Změnili jsme styl a více jako půl roku jsme začali nacvičovat něco, co by nás „hip-hopáky“ ani ve snu nenapadlo, a to „noblesní“ polonézu. Pro kluky to byl trošku šok, že se nebudou moci tak vyřádit při divoké hudbě, kterou denně poslouchají, ale budou muset trochu zklidnit sluch i krok při vážné hudbě. Děvčata, jakmile uviděla lesknoucí se látku a návrhy toalet až po kotníky, souhlasila okamžitě. Povíme vám však, že naše rozhodnutí, byla ale taková dřina, že si to nedovedete vůbec představit. Mnozí z nás vážnou hudbu a společenský tanec slyšeli a viděli skoro poprvé. Bylo jim to vše spíše k smíchu, než k tanci. A přesně podle toho vypadal náš nácvik. To byl ale „mazec“! Někteří pohybově nadaní to zvládli docela brzy, ale většina z nás není na takovéto pohyby zvyklá. Přestože jsme se moc snažili o kvalitní a správný krok, pár nás zůstalo jako prkenných. To však nevadilo při samém předtančení učitelům ani rodičům, kteří, jakmile nás viděli v krásných šatech a uslyšeli k tomu dobře vybranou nostalgickou hudbu, byli na nás tak pyšní, až se jim hrnuly slzy do očí a pořád si nás fotili. Nervozita a strach, že to všechno popleteme, samozřejmě, udělaly své. Po celou dobu vystoupení jsme se třepali jako ratlíci. Nakonec, při závěrečném potlesku, když už bylo vše za námi, jsme se přece jenom, alespoň na okamžik, cítili jako mladé dámy a pánové. Pak nás čekalo jen občerstvení a odchod domů, zatímco rodiče ještě bohatá tombola, společenský tanec, který ovládají a zábava až do pozdních nočních hodin. Příští rok, i když asi stále zůstaneme věrni modernímu tanci, který nás stále baví, jsme se domluvili, že na dalším večeru ZŠ, nám neuškodí si zase nachystat nějakou společenskou novinku nebo překvapení a změnit styl.
Zpět na lyžařské kurzy
Ještě před pár lety, bychom vůbec neměli problém setkat se vždy jako „sedmáci“ na lyžařském výcviku. Někteří už jako zkušení lyžaři si tam zařádit a vypilovat styl, jiní uvidět lyže poprvé v životě a naučit se sjet kopec třeba jen pluhem. Ale víte, jak to je. Všechno se právě obrátí, když si to člověk pečlivě naplánuje. Doba je jiná a zájmy dětí se trochu změnily. Většina z nich už nežije tolik sportem, pohybem a pobytem venku, když přijdou ze školy, jako to bylo dříve. Proto jsme vymysleli a změnili systém celého lyžařského kurzu na naší ZŠ, který nás čekal na konci ledna. A vyšlo to! Poprvé v historii školy jsme nabídli pobyt na lyžařském výcviku i dětem z I. stupně. Od dětí i rodičů jsme zaznamenali nečekaný zájem. A toho jsme využili. Malí lyžaři z I. stupně byli nadšeni, že se mohou zúčastnit kurzu se svými staršími spolužáky a budou tak v předstihu s lyžařskými dovednostmi, když pak sami budou muset absolvovat svůj kurz v sedmé třídě. Přidalo se k nám i pár starších žáků než „sedmáků“, a to byla teprve zábava! Velcí se starali o malé, když museli a malí zase o velké, když mohli! Společně jsme strávili týden na Soláni v Beskydech na horské chatě a měli jste vidět, jak jsme se všichni dohromady, i s našimi učiteli, bavili a užili si spousty legrace a smíchu. Třeba při večerním sněhové hře, když jsme dolů z kopce, plnili ve družstvech nesmyslné, ale výborné úkoly. Sněhu bylo habaděj, proto jsme ho měli taky plné kalhoty, boty, nos, pusu, no prostě všude, ale řehtali jsme se stále jako o závod. Taky jsme tam ztratili čtyři čepice. Hledali a hledali a představte si, že ty dvě bílé, ač to odporuje logice, se našly ještě večer a dvě černé na bílém sněhu až ráno. Největší radost jsme ale měli, když se paní učitelka nechala vyválet v závěji a mokrá a nakrmená sněhem nás s úsměvem honila po lese, aby nás nakrmila taky. Tak jsme si trochu někteří vyzkoušeli, jak to vypadá pod lavinou! Přes den na sjezdovce se některým nohy pletly tak, že při upadnutí si zamotali lyže i s hůlkami málem kolem krku a vymotávalo je celé družstvo. Protože to bylo opět se smíchem, tak to vůbec nevadilo. Výcvik přesto pokračoval a předposlední den jsme všichni sjeli uspořádané závody ve slalomu, večerní maškarní karneval, snowboardisti i lyžaři, začínající i pokročilí. A to byl náš cíl. Všichni se naučili lyžovat, a snad to do příštího roku nezapomenou, protože chtějí jet zase znovu. Lyžování je totiž, jako když se naučíš jezdit na kole, a to se přece nezapomíná…
Silvestr netradičně
Vánoce už jsou dávno za námi a my už tvrdě pracujeme na pololetním vysvědčení, které se blíží mílovými kroky. Pořád jsou však někteří z nás ještě myšlenkami na našem netradičním zimním výšlapu, který jsme si tentokrát vymysleli na Silvestra. Obvykle šlapeme spíše na jaře, v létě či na podzim, ale pár zvyklých „tvrďáků“ našeho zdravého jádra, neodradí ani hromada sněhu, která se tehdy shůry sesypala, když se chceme dostat na čerstvý vzduch a projít se zimní přírodou. A to jsme přesně udělali 31.12. Naskočili jsme brzy ráno do vlaku směrem Bystřice pod Hostýnem, pak do autobusu směr Troják, tam jsme vystoupili. V hromadných dopravních prostředcích ten den bylo poloprázdno, takže jsme si všichni krásně sedli, což nebývá zvykem, protože spoustu lidí odradilo ošklivé, mrazivé a mlhavé počasí. Nás však ne. Byli s námi dokonce i někteří rodiče. Dobře oblečeni, skoro jako na sjezdovku, jsme vyrazili na Hostýn. Našim cílem a „tahounem“ byla perníková pouť, která tam pravidelně bývá, a s tím jsme právě počítali, že si nakoupíme spousty dobrot. Proto nám nevadila ani fujavice, která nás doprovázela skoro celou cestu. Spousty ledu jsme sjeli bezpečně po zadnicích oteplovaček, o to větší to byla legrace a zábava. Některým se na ledu líbilo tak, že jsme je odtud nemohli dostat, aby šlapali dál. Jen škoda, že jsme si s sebou nevzali brusle, boby nebo plastové lopaty. Sjížděli by se překážky, které nám přichystala Paní zima mnohem lépe. Po tvrdém výstupu jsme nahoře viděli překrásný betlém a nakoupili slíbené dobroty i domů. Zpáteční cesta byla také pestrá a zajímavá, byla totiž už téměř tma a z vlaku všude kolem jsme obdivovali záři barevných ohňostrojů těch, kteří to nevydrželi do půlnoci. Neviděli jsme sice žádnou pohádku, co „dávali“ na Silvestra v televizi jako ostatní děti, taky jsme zase neseděli ani u počítače, jako to děláváme skoro denně, přesto jsme se vraceli spokojeni a unaveni tak, že budeme spát jako dudci a navíc s překvapením, když jsme si spočítali, že celkově máme v našich nohách 19 km. Příští Silvestr nalákáme určitě více kamarádů, protože všichni z nás zjistili, že takového Silvestra zažili vlastně poprvé v životě!
Mikuláš nezapomněl ani na malé gymnastky
Všichni Mikuláši, čerti i andělé už si svou trasu v první prosincovou sobotu nebo neděli dávno vyběhali, ale ti „naši“ měli trošku zpoždění. Nebylo to schválně. Kroužek sportovní gymnastiky při TJ Slavia se schází vždy jen ve středu a v pátek odpoledne, takže jsme to pravé datum mírně nestihli. Avšak instruktorky a vedoucí malých gymnastek se postaraly o to, aby jim nebylo líto, že za nimi nikdo nepřišel, neplakaly doma, a že se na ně úplně zapomnělo. Zpočátku našeho tréninku to tak vypadalo. Děvčátka si cvičily na žíněnkách, s obručemi, švihadly, balony a se stuhami jako vždy, a protože oddíl zapisuje děti už od pěti let, byly z toho trochu smutné. Mělo to být totiž překvapení a žádná ze cvičitelek na sobě nedala nic znát. Těsně před závěrečnou půlhodinou, když už si děvčata myslela, že cvičení končí,najednou doprostřed sálu nečekaně vběhla strašlivá čertice,které se lekli i někteří rodiče. To překvapilo maličké gymnastky tak, že některým okamžitě vyhrkly slzičky, začaly se schovávat za paní cvičitelky, málem i za švihadlo! Nebylo jim to nic platné. Čertice hledala ty, které zlobily během roku a chtěla si je hned odnést. Naštěstí se objevil hodný Mikuláš s andělem a zachránil je. Když každá předvedla nějaký svůj gymnastický prvek, který dobře ovládá, tak za to dostala balíček plný dobrot. Hned nato slzičky ustaly a začaly se s Mikulášem a andělem i trochu kamarádit, ale od čertice se držely stále radši hodně daleko. Maličké gymnastky naslibovaly na celý příští rok nečekané návštěvě, jak budou stále hodní každý den, málem „hory doly“. Doufejme, že sliby splní, vydrží náročný trénink, až do závěrečné sestavy, budou pokračovat ve sportovní gymnastice i příští rok a potkají se opět, už s menším strachem – bez slziček – zase s Mikulášem a jeho pomocníky.
Horolezci, horolezkyně, horolezčata…
Taky jste zaregistrovali, jak se prudce ochladilo? Někde už dokonce napadla trocha sněhu. Běžkaři se jistě zaradovali, ale my máme stále ještě lyže schovány „za komínem“. Musíme se sice u něj i trochu hřát, protože měsíc říjen nám už moc tepla asi neposkytne. To nám ale nevadí, protože jsme kovaní celoročními sobotními túrami, a věřte nebo ne, počasí jsme už zažili ledajaké. Od sluníčka a neskutečného horka počínaje, až po obrovský slejvák s krupobitím konče. Podzim je na počasí nevyzpytatelný, ale my se nenecháme odradit. Chceme volný čas trávit na čerstvém vzduchu a s pohybem. I kdyby trakaře padaly! Opět jsme v sobotu vyrazili na naše Moravské putování, tentokrát do Pulčínských skal. Samozřejmě, že nás inspiroval film „Jak dostat tatínka do polepšovny“, na který se pravidelně stále dokola díváme v televizi. Chtěli jsme si to také trošku vyzkoušet nebo alespoň nahlédnout do života horolezců. Vybrali jsme si území Národní přírodní rezervace Pulčínských skal, kde se rozkládá největší skalní město v pískovcích moravské části Karpat. Ve výšce 773 m jsou tu v prudkých svazích a lesích ukryty rozsáhlé skalní útvary, se skalními stěnami, jeskyněmi, kamenným mořem, puklinami, převisy, zkrátka úplné skalní město. Naše trasa začínala v osadě Lačnov. Velmi brzy jsme se dostali do přírody, kde cesta stoupala, my nabírali výšku a začali se před námi otevírat daleké výhledy na labyrint Čertových skal. Lesní cesta do prudkého kopce Vizovických vrchů nebyla vůbec jednoduchá, čekalo nás tam totiž drsné překvapení v podobě řetězů. Někteří z nás si mysleli, že tím náš pochod skončil. Nevzdali jsme to, i když jsme u toho málem vypustili duši. Lezli jsme nahoru jako praví horolezci, kteří tam na okolních skalních stěnách byli všude kolem nás zavěšeni na lanech. Bylo tam opravdu hodně rušno a živo, protože i nepříznivé počasí vylákalo ven hodně dalších milovníků přírody. Na vrcholu jsme nafotili pár snímků sebe i skal, a vrátili se zpět na turistickou značku vedoucí k Pulčínu. Celou cestu jsme si pak povídali, co vše jsme viděli a rozhlíželi se, jak nám mistr podzim okolní listnaté lesy vymaloval pestrými barvami. Cestou nahoru a zase dolů jsme získali spoustu „odměn“ – skály, výhledy do údolí, spousty krásných vzpomínek… Horolezci z nás ještě asi nejsou, ale už teď jistě víme, že se sem zase vrátíme a projdeme si celou tu pestrou trasu znovu někdy ještě jednou, se známým popěvkem: „Horolezci, horolezkyně, horolezčata, nelezte na skálu, co je hodně špičatá…
Běhali jsme s Terryho Foxem, nyní běháme i s Nadějí…
Jistě jste si již přečetli více článků, propagačních materiálů a letáků o Běhu naděje po celém našem městě, který se konal ve středu 22.9.2010 v odpoledních hodinách na Velkém náměstí. Protože se této akce zúčastňujeme pravidelně každým rokem, mohli jste nás tam potkat také. Pro naše aktivní „zdravé jádro“ žáků ZŠ Oskol, které má zkušenosti a vycvičené svaly ze sobotních turistik, to totiž nebyl žádný problém. Chodíme a běháme pro zdraví, ať už je to v lese po lesní stezce nebo ve městě po náměstí. Začali jsme už někdy dávno, někteří z nás byli ještě hodně malí, třeba v první třídě a akce se tehdy jmenovala „Běh Terryho Foxe“. Běh naděje se totiž inspiroval touto úspěšnou mezinárodní akcí, která probíhala v ČR 15 let, od roku 1993 až 2007. Navázala na spolupráci s jejími bývalými organizátory. Jednotlivé běhy se konají na více než 100 místech České republiky. Odborným poradcem Běhu naděje je Česká onkologická společnost. V Kroměříži záštitu nad organizací převzala Sokolská župa Hanácká. Ve škole nás vychovávají a učí k solidaritě, první pomoci a ohleduplnosti vůči dětem i ostatním občanům. Naše každoroční běhání nás taky svým způsobem vychovává. Zúčastňujeme se, protože už víme, že Běh naděje je zcela mimořádná humanitární nezávodní akce, zaměřená na podporu výzkumu rakoviny, spojená s veřejnou sbírkou. Zdůrazňuje význam prevence nejen tohoto onemocnění, ale i jiných civilizačních chorob. Protože bychom chtěli, aby všichni lidé kolem nás byli zdraví a netrpěli žádnou z těchto nemocí, snažíme se alespoň takto podpořit výzkum, aby tato nemoc vymizela tak, jako choroby, které lidstvo ničili v minulosti, jak se o tom učíme ve škole. Červenými šipkami vyznačenou trasu jsme proběhli všichni úspěšně, nikdo nezabloudil. V cíli nás čekal diplom a mohli jsme si zakoupit různé upomínkové předměty, kšiltovku, třičko nebo čelenku, tím jsme i trochu finančně přispěli na sbírku věnovanou na výzkum rakoviny v českých a moravských výzkumných ústavech. Počasí nám přálo, sluníčko svítilo celé odpoledne, tak jsme odcházeli hodně zpocení v tričkách a kšiltovkách s logem Běhu naděje, ale s dobrým pocitem, že jsme udělali něco pro sebe i pro ostatní. Příští rok zase na stejném místě!
Read more on Běhali jsme s Terryho Foxem, nyní běháme i s Nadějí……
Pokračujeme v moravském putování i na podzim
Školní rok začal velmi nekompromisně a tvrdě. Ještě se nemůžeme vzpamatovat z našich letních aktivit, tábora u moře v Itálii a už je tu zase „učení mučení“. Paní učitelky se sice snaží, aby pro nás nebyl každý nový ročník ve školním roce tak složitý, ale my jsme přece ještě pořád myšlenkami někde venku u vody nebo v lese. Zvláště, když nám stále meteorologové ještě slibují „babí léto“. Využili jsme toho opět hned v sobotu 4.9.2010 k docela náročnému výstupu, na nejvyšší vrchol Beskyd – Lysou horu. Dozvěděli jsme se, že se jí říká „královna moravských hor.“ Autobus nás dopravil k Bezručově domu, kde byl výchozí bod naší 15 km dlouhé trasy. Na vrchol vede celá řada lehčích i těžších značených cest. Lysá hora je totiž křižovatkou turistických tras. Zvolili jsme si tu nejlehčí trasu, ale ta nám dala obrovsky zabrat. Tento výstup proslavil už za první republiky i český básník Petr Bezruč, po něm byl také pojmenován výstup i jeho dům, od kterého jsme vycházeli. Na tabuli naučné stezky jsme si přečetli, že je nejstarším turistickým výšlapem v Evropě. A počasí? Pršelo nám na hlavu celý den! Babí léto jsme prostě nenašli… Z Lysé hory se totiž vždycky za slunečného počasí naskýtá neopakovatelný rozhled na hřebeny a údolí Beskyd, Jeseníky, Malou a Velkou Fatru, Vysoké a Nízké Tatry, Martinské hole. I když jsme pro déšť neviděli téměř ani na krok, přece jsme našli až skoro v oblacích na vrcholu meteorologickou stanici, televizní vysílač, horskou službu a několik horských chat. Procházeli jsme také kolem dvou sjezdovek, po kterých se určitě svezeme, až napadne sníh a běžkaři si rádi vyběhnou upravenou stopu. Zjistili jsme také, že okolo Lysé hory je několik přírodních rezervací tvořené smrčinou jedlobukových porostů. Ty jsme jen pozorovali, ale snad nebude vadit, že jsme ochutnali pár plodů borůvek, které jsme potkali podél koryta protékající řeky Ostravice. Naše fialové pusy i jazyky jsme si pak navzájem pro legraci vyfotili. Potom, co jsme poobědvali na vrcholu palačinky a knedlíky – zase z borůvek, nám na cestě zpátky dolů už vůbec nevadil déšť ani mokré oblečení. Zablácené boty jsme si vykoupali v potoce, aby nám pan řidič nevyhuboval. Za odměnu jsme mu málem celou cestu „zpříjemnili“ starou známou písničkou: „Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu…!“
