moravské putování
K Perštejnu „pozpátku“
Ani letos se nevzdáme naší turistiky, zvláště, když už jsme tak zdatní, že již třetím rokem jezdíme kamkoliv a slézáme cokoliv na Moravě. Ještě pár let a z některých budou přece třeba i horolezci! Jezdí nás totiž čím dál víc a to je moc fajn. Tuto sobotu jsme si vybrali 14-ti kilometrovou trasu údolím Chlebského potoka, který vede až k hradu Pernštejn. Tentokrát jsme to všechno ale obrátili, a cíl naší cesty jsme si dali pro změnu na začátek. Autobus nás dovezl na parkoviště hradu Pernštejna, který jsme si prohlédli jako první. Náročný pochod nás totiž čekal až po „prošmejdění“ hradu. Vůbec jsme nevěděli, že tomuto gotickému hradu se říká mramorový a patří k nejrozsáhlejším a nejzachovalejším u nás. Od roku 1285 byl majetkem pánů z Pernštejna. Během 15. století byl zpevňován a přestavován jeho obranný systém. Za husitských válek – a to se nám velmi hodí k učivu ve škole – v době vlády Jiřího z Poděbrad, byl jedním z nejvýznamnějších hradů u nás na Moravě. V 16. století byli Pernštejnové kvůli nedostatku financí nuceni hrad prodat a od té doby byl v držení řady různých majitelů. Posledními majiteli byli až do roku 1945 páni Mitrovští z Mitrovic a Nemyšle. Nakonec prohlídky jsme ještě uviděli na severní straně předhradí památný strom,který nás opravdu ohromil – mohutný tis, jehož stáří se odhaduje na 400 let. To nás některé překvapilo, byl totiž 40x starší, než mnozí z nás. Hodně jsme fotili, prohlíželi si překrásnou krajinu, zastavovali se na každé vyhlídce, protože počasí nám přálo. Od hradu jsme se měli vydat po žluté značce, pak po modré, doleva na červenou, zase doleva na zelenou, až k opačnému cíli do osady Chlebské. Měli jsme projít vesnicemi Nedvědice, Habrová, Hrádky, Káčiny, Skorotice nebo k rybníku Ploník. Byli jsme každý perfektně vybaveni barevnou turistickou mapou. A co myslíte, že se stalo? Z toho našeho rozhlížení jsme některé z těch vesnic vůbec ani nenašli a“ zakufrovali“ jsme, jak se říká, hned na začátku. Nevadí. Šli jsme po čichu jako lesní zvěř a na vodu jsme narazili také spolehlivě. Byl to ten Chlebský potok. Tam jsme se zchladili a ani jsme nedokázali spočítat, kolik kilometrů to bylo navíc. Raději to nechtějte vědět, my to také pro jistotu nepočítali! Chyběli přesně tři minuty do odjezdu autobusu, takže nám ani nikdo nevynadal. Vyšlo to! Až v autobuse,při sdělování společných zážitků, jsme si uvědomili, že přece jenom to v té gotice asi neměli vůbec jednoduché, a to my si pořád na něco stěžujeme. Asi se nad tím zamyslíme, zkusíme s tím přestat a nebudeme zbytečně vytvářet problémy tam, kde nejsou. A to je naše velké sobotní ponaučení.
Příroda, to je naše
Máte rádi přírodu taky jako my? Je konec školního roku. Jsme ještě chvíli žáky IV. A. třídy ZŠ Oskol, než se na nás konečně „vysypou“ prázdniny. Na známkách, které už jsou jistě napsané, jsme tvrdě pracovali, ale i tak jsme si vždycky našli čas na naši víkendovou turistiku. V sobotu 8.5 jsme s naší turistickou partou třeba objevili krásy podzemí Mladečských jeskyní na okraji Bouzovské vrchoviny při Hornomoravském úvalu. Prošli jsme se labyrinty vápencových chodeb, dómů a komínů, jednou z významných oblastí Moravského krasu. Viděli jsme také pozůstatky koster a lebek lidí ze starší doby kamenné, jejich nástrojů a zbraní. I když jsou významnou archeologickou památkou, stejně se nám tam nejvíc líbili netopýři! Další naše výprava 29.5 sice nebyla do pravěku, ale do současnosti. Víte třeba, z kterého století pochází první písemná zmínka o tvarůžcích? My už ano. Z 15. století. Tam nás tentokrát naše putování zavedlo. Po lesní cestě, modré turistické značce a 15 km kolem kamenolomu jsme je našli v Lošticích u Olomouce. Tam jsme si také dali pravou „hanáckou svačinu“ – chléb s máslem a dobře uleželými tvarůžky. Naše poslední túra, v sobotu 29.6, byla opravdu vysokohorská. Z Koutů nad Desnou, kam nás zavezl autobus, jsme šlapali nebo mnozí už i skoro „lezli“ jako hlemýždi, 16 km do prudkého kopce na Červenohorské sedlo v Jeseníkách. Překonali jsme sami sebe a to bylo dobře, protože někteří z nás ještě nikdy neviděli takovou horskou krajinu a oblíbené lyžařské středisko severní Moravy. Kdyby všude kolem nás nebyly sjezdovky a nádherný výhled, vůbec bychom nepoznali, že jsme ve výšce 1164 m.n.m. Škoda, že někde nezbyla trocha sněhu, hned bychom si některou sjeli! Unaveni po tak náročném „horolezeckém“ výstupu jsme pak doma spali skoro až do pondělního rána. Všechno, co na našich túrách vidíme a zažijeme, uplatníme určitě ve škole v pátém ročníku. Ted už nám jenom zbývá těšit se na prázdniny a na další moravské putování, které začne zase hned v září. Příště můžete jet s námi!
Horolezci, horolezkyně, horolezčata…
Taky jste zaregistrovali, jak se prudce ochladilo? Někde už dokonce napadla trocha sněhu. Běžkaři se jistě zaradovali, ale my máme stále ještě lyže schovány „za komínem“. Musíme se sice u něj i trochu hřát, protože měsíc říjen nám už moc tepla asi neposkytne. To nám ale nevadí, protože jsme kovaní celoročními sobotními túrami, a věřte nebo ne, počasí jsme už zažili ledajaké. Od sluníčka a neskutečného horka počínaje, až po obrovský slejvák s krupobitím konče. Podzim je na počasí nevyzpytatelný, ale my se nenecháme odradit. Chceme volný čas trávit na čerstvém vzduchu a s pohybem. I kdyby trakaře padaly! Opět jsme v sobotu vyrazili na naše Moravské putování, tentokrát do Pulčínských skal. Samozřejmě, že nás inspiroval film „Jak dostat tatínka do polepšovny“, na který se pravidelně stále dokola díváme v televizi. Chtěli jsme si to také trošku vyzkoušet nebo alespoň nahlédnout do života horolezců. Vybrali jsme si území Národní přírodní rezervace Pulčínských skal, kde se rozkládá největší skalní město v pískovcích moravské části Karpat. Ve výšce 773 m jsou tu v prudkých svazích a lesích ukryty rozsáhlé skalní útvary, se skalními stěnami, jeskyněmi, kamenným mořem, puklinami, převisy, zkrátka úplné skalní město. Naše trasa začínala v osadě Lačnov. Velmi brzy jsme se dostali do přírody, kde cesta stoupala, my nabírali výšku a začali se před námi otevírat daleké výhledy na labyrint Čertových skal. Lesní cesta do prudkého kopce Vizovických vrchů nebyla vůbec jednoduchá, čekalo nás tam totiž drsné překvapení v podobě řetězů. Někteří z nás si mysleli, že tím náš pochod skončil. Nevzdali jsme to, i když jsme u toho málem vypustili duši. Lezli jsme nahoru jako praví horolezci, kteří tam na okolních skalních stěnách byli všude kolem nás zavěšeni na lanech. Bylo tam opravdu hodně rušno a živo, protože i nepříznivé počasí vylákalo ven hodně dalších milovníků přírody. Na vrcholu jsme nafotili pár snímků sebe i skal, a vrátili se zpět na turistickou značku vedoucí k Pulčínu. Celou cestu jsme si pak povídali, co vše jsme viděli a rozhlíželi se, jak nám mistr podzim okolní listnaté lesy vymaloval pestrými barvami. Cestou nahoru a zase dolů jsme získali spoustu „odměn“ – skály, výhledy do údolí, spousty krásných vzpomínek… Horolezci z nás ještě asi nejsou, ale už teď jistě víme, že se sem zase vrátíme a projdeme si celou tu pestrou trasu znovu někdy ještě jednou, se známým popěvkem: „Horolezci, horolezkyně, horolezčata, nelezte na skálu, co je hodně špičatá…
Pokračujeme v moravském putování i na podzim
Školní rok začal velmi nekompromisně a tvrdě. Ještě se nemůžeme vzpamatovat z našich letních aktivit, tábora u moře v Itálii a už je tu zase „učení mučení“. Paní učitelky se sice snaží, aby pro nás nebyl každý nový ročník ve školním roce tak složitý, ale my jsme přece ještě pořád myšlenkami někde venku u vody nebo v lese. Zvláště, když nám stále meteorologové ještě slibují „babí léto“. Využili jsme toho opět hned v sobotu 4.9.2010 k docela náročnému výstupu, na nejvyšší vrchol Beskyd – Lysou horu. Dozvěděli jsme se, že se jí říká „královna moravských hor.“ Autobus nás dopravil k Bezručově domu, kde byl výchozí bod naší 15 km dlouhé trasy. Na vrchol vede celá řada lehčích i těžších značených cest. Lysá hora je totiž křižovatkou turistických tras. Zvolili jsme si tu nejlehčí trasu, ale ta nám dala obrovsky zabrat. Tento výstup proslavil už za první republiky i český básník Petr Bezruč, po něm byl také pojmenován výstup i jeho dům, od kterého jsme vycházeli. Na tabuli naučné stezky jsme si přečetli, že je nejstarším turistickým výšlapem v Evropě. A počasí? Pršelo nám na hlavu celý den! Babí léto jsme prostě nenašli… Z Lysé hory se totiž vždycky za slunečného počasí naskýtá neopakovatelný rozhled na hřebeny a údolí Beskyd, Jeseníky, Malou a Velkou Fatru, Vysoké a Nízké Tatry, Martinské hole. I když jsme pro déšť neviděli téměř ani na krok, přece jsme našli až skoro v oblacích na vrcholu meteorologickou stanici, televizní vysílač, horskou službu a několik horských chat. Procházeli jsme také kolem dvou sjezdovek, po kterých se určitě svezeme, až napadne sníh a běžkaři si rádi vyběhnou upravenou stopu. Zjistili jsme také, že okolo Lysé hory je několik přírodních rezervací tvořené smrčinou jedlobukových porostů. Ty jsme jen pozorovali, ale snad nebude vadit, že jsme ochutnali pár plodů borůvek, které jsme potkali podél koryta protékající řeky Ostravice. Naše fialové pusy i jazyky jsme si pak navzájem pro legraci vyfotili. Potom, co jsme poobědvali na vrcholu palačinky a knedlíky – zase z borůvek, nám na cestě zpátky dolů už vůbec nevadil déšť ani mokré oblečení. Zablácené boty jsme si vykoupali v potoce, aby nám pan řidič nevyhuboval. Za odměnu jsme mu málem celou cestu „zpříjemnili“ starou známou písničkou: „Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu…!“
Nebaví nás sedět jen u počítače
To jsou slova žáků Základní školy Oskol, Mánesova v Kroměříži. Jakmile opadne sníh a nadobro skončí zima, nastane každoroční čas Moravského putování. Již šestým rokem můžou chodit děti do školy i v sobotu. Nesedí v lavicích a ani neslyší zvonění na přestávky. Naopak se řídí heslem pohybem ku zdraví. V domluvenou sobotu se na nádraží sejdou všichni fandové aktivního odpočinku a vypraví se na túru, kde mají možnost poznávat zákoutí Moravy. Nečeká je jen nudná chůze z bodu A do bodu B, ale vždy získají velké množství nevšedních zážitků. Žádné putování není stejné, jednou vystoupí na Kralický sněžník, podruhé se prochází po Litovelském Pomoraví či šplhají po žebříkách údolím Bílé Opavy až na nejvyšší horu Moravy Praděd. V sobotu 10. dubna byla sezona úspěšně odstartována. Tentokrát naše cesta vedla na poutní místo Velehrad a odtud na pohled blízký hrad Buchlov. Bohužel hrad vypadal blízko opravdu jen na pohled. Než jsme se k němu dostali i na dotek, museli jsme překonat trasu dlouhou 15 kilometrů. Někteří už byli náročným rozbahněným terénem unaveni a chtěli to vzdát. Jiní se zhlédli v hadech a prosazovali při chůzi horizontální polohu vleže. Spásou nám bylo pravidelné doplňování energie ve formě nabalených svačin od maminek. Chutnalo nám vždy a všude. Někteří turističtí nováčci neodhadli správné vybavení na túru a vydali se na trasu v úplně nových botách. Na konci cesty už to na nich nebylo ani poznat. I když počasí bylo vskutku aprílové a nechyběly ani kroupy, naše mise byla úspěšná. Dorazili jsme na středověký hrad Buchlov a následně jsme i úspěšně nalezli autobus, který nás po náročném dni dovezl zpět do Kroměříže. Všichni jsme byli unaveni a téměř usnuli už v autobuse, ale i tak to stálo za tu dřinu. Viděli jsme spoustu nových věcí a užili si kopec srandy. Je to lepší, než jen sedět a koukat do počítače, kde adrenalin získáváme pouze z počítačových her. Raději nazujeme trekové boty a vyzkoušíme si to na vlastní kůži. Svými akčními fotkami jsme nalákali i ty nejzarytější odpůrce pohybu. Na další Moravské putování nás pojede zase o něco víc a pořádně si to užijeme.
