víkendová akce
Horolezci, horolezkyně, horolezčata…
Taky jste zaregistrovali, jak se prudce ochladilo? Někde už dokonce napadla trocha sněhu. Běžkaři se jistě zaradovali, ale my máme stále ještě lyže schovány „za komínem“. Musíme se sice u něj i trochu hřát, protože měsíc říjen nám už moc tepla asi neposkytne. To nám ale nevadí, protože jsme kovaní celoročními sobotními túrami, a věřte nebo ne, počasí jsme už zažili ledajaké. Od sluníčka a neskutečného horka počínaje, až po obrovský slejvák s krupobitím konče. Podzim je na počasí nevyzpytatelný, ale my se nenecháme odradit. Chceme volný čas trávit na čerstvém vzduchu a s pohybem. I kdyby trakaře padaly! Opět jsme v sobotu vyrazili na naše Moravské putování, tentokrát do Pulčínských skal. Samozřejmě, že nás inspiroval film „Jak dostat tatínka do polepšovny“, na který se pravidelně stále dokola díváme v televizi. Chtěli jsme si to také trošku vyzkoušet nebo alespoň nahlédnout do života horolezců. Vybrali jsme si území Národní přírodní rezervace Pulčínských skal, kde se rozkládá největší skalní město v pískovcích moravské části Karpat. Ve výšce 773 m jsou tu v prudkých svazích a lesích ukryty rozsáhlé skalní útvary, se skalními stěnami, jeskyněmi, kamenným mořem, puklinami, převisy, zkrátka úplné skalní město. Naše trasa začínala v osadě Lačnov. Velmi brzy jsme se dostali do přírody, kde cesta stoupala, my nabírali výšku a začali se před námi otevírat daleké výhledy na labyrint Čertových skal. Lesní cesta do prudkého kopce Vizovických vrchů nebyla vůbec jednoduchá, čekalo nás tam totiž drsné překvapení v podobě řetězů. Někteří z nás si mysleli, že tím náš pochod skončil. Nevzdali jsme to, i když jsme u toho málem vypustili duši. Lezli jsme nahoru jako praví horolezci, kteří tam na okolních skalních stěnách byli všude kolem nás zavěšeni na lanech. Bylo tam opravdu hodně rušno a živo, protože i nepříznivé počasí vylákalo ven hodně dalších milovníků přírody. Na vrcholu jsme nafotili pár snímků sebe i skal, a vrátili se zpět na turistickou značku vedoucí k Pulčínu. Celou cestu jsme si pak povídali, co vše jsme viděli a rozhlíželi se, jak nám mistr podzim okolní listnaté lesy vymaloval pestrými barvami. Cestou nahoru a zase dolů jsme získali spoustu „odměn“ – skály, výhledy do údolí, spousty krásných vzpomínek… Horolezci z nás ještě asi nejsou, ale už teď jistě víme, že se sem zase vrátíme a projdeme si celou tu pestrou trasu znovu někdy ještě jednou, se známým popěvkem: „Horolezci, horolezkyně, horolezčata, nelezte na skálu, co je hodně špičatá…
Pokračujeme v moravském putování i na podzim
Školní rok začal velmi nekompromisně a tvrdě. Ještě se nemůžeme vzpamatovat z našich letních aktivit, tábora u moře v Itálii a už je tu zase „učení mučení“. Paní učitelky se sice snaží, aby pro nás nebyl každý nový ročník ve školním roce tak složitý, ale my jsme přece ještě pořád myšlenkami někde venku u vody nebo v lese. Zvláště, když nám stále meteorologové ještě slibují „babí léto“. Využili jsme toho opět hned v sobotu 4.9.2010 k docela náročnému výstupu, na nejvyšší vrchol Beskyd – Lysou horu. Dozvěděli jsme se, že se jí říká „královna moravských hor.“ Autobus nás dopravil k Bezručově domu, kde byl výchozí bod naší 15 km dlouhé trasy. Na vrchol vede celá řada lehčích i těžších značených cest. Lysá hora je totiž křižovatkou turistických tras. Zvolili jsme si tu nejlehčí trasu, ale ta nám dala obrovsky zabrat. Tento výstup proslavil už za první republiky i český básník Petr Bezruč, po něm byl také pojmenován výstup i jeho dům, od kterého jsme vycházeli. Na tabuli naučné stezky jsme si přečetli, že je nejstarším turistickým výšlapem v Evropě. A počasí? Pršelo nám na hlavu celý den! Babí léto jsme prostě nenašli… Z Lysé hory se totiž vždycky za slunečného počasí naskýtá neopakovatelný rozhled na hřebeny a údolí Beskyd, Jeseníky, Malou a Velkou Fatru, Vysoké a Nízké Tatry, Martinské hole. I když jsme pro déšť neviděli téměř ani na krok, přece jsme našli až skoro v oblacích na vrcholu meteorologickou stanici, televizní vysílač, horskou službu a několik horských chat. Procházeli jsme také kolem dvou sjezdovek, po kterých se určitě svezeme, až napadne sníh a běžkaři si rádi vyběhnou upravenou stopu. Zjistili jsme také, že okolo Lysé hory je několik přírodních rezervací tvořené smrčinou jedlobukových porostů. Ty jsme jen pozorovali, ale snad nebude vadit, že jsme ochutnali pár plodů borůvek, které jsme potkali podél koryta protékající řeky Ostravice. Naše fialové pusy i jazyky jsme si pak navzájem pro legraci vyfotili. Potom, co jsme poobědvali na vrcholu palačinky a knedlíky – zase z borůvek, nám na cestě zpátky dolů už vůbec nevadil déšť ani mokré oblečení. Zablácené boty jsme si vykoupali v potoce, aby nám pan řidič nevyhuboval. Za odměnu jsme mu málem celou cestu „zpříjemnili“ starou známou písničkou: „Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu…!“
