volný čas
Chceme zpátky na tábor!
Jak to všechno začalo? Úplně jednoduše. Sehnali jsme se. Parta dospělých a dětí, nadšených lyžařů i plavců a odfrčeli jsme si odpočinout od celoročního shonu k našemu známému moři do Riccione. V dnešní době si nejsme jistí vůbec ničím a dlouhodobé předpovědi už téměř neplatí. To jsme poznali my i Italové přímo na místě, když se nad námi zanedlouho po příjezdu objevily černé dešťové mraky. Co to má znamenat? V Itálii přeci neprší… Uvěřili jsme tomu až po dvou dnech trvalého deště, kdy se nám mezi stany a kapkami vytvořila senzační řeka na pouštění papírových lodiček nebo plastových láhví se vzkazem trosečníka. K vodě jsme sice nemohli, ale i s tímhle si umíme poradit. To přece umíme z naší republiky! Viděli jste někdy třeba želví nemocnici? My ano! Tam se dá i v dešti. Můžete se také zasypat hromadou písku tak, že vám trčí jenom hlava a ani se nepohnete. Nebo dětští sochaři a architekti dokáží postavit neskutečné písečné hrady, zvětšeniny zvířat, mořské panny nebo co je právě napadne. Zvláště, když je v této disciplíně vyhlášena soutěž o ceny nebo sladkosti. Sami turisté, kteří procházejí, si pak fotí velkolepé výtvory a zastavují se při svých procházkách pláží nad malými umělci. I slunce se nakonec ukázalo. A to pořádně. Hned jsme museli vytáhnout krémy s vysokým UV faktorem. Někteří to ale nestihli a ve stavebním zápalu se trošku přismažili. Naše zdravotní sestra i lékařka, které jsme s sebou vezli, pak měli o práci s Panthenolem postaráno…A co tahle v Itálii na výlet, když už vás nebaví pořád trčet na pláži? Samozřejmě, vyrazili jsme. Kdo netrpí mořskou nemocí a nebojí se odplout do dáli od pobřeží, vypravil se na malou výletní loď, která s ním celý den brázdila mořské pobřeží. I na delfíny došlo. V bazénu předváděli salta i skoky. Jiní, kteří se raději zabývají historii, odjeli připraveným autobusem do vyhlášeného „státu ve státě“, na vysokém kopci, samostatně se pyšně tyčící, republiky San Marino. Je rájem pro hračičky a nakupovače suvenýrů. Můžete si odsud dovézt plyšáka v nadživotní velikosti, že se vám nevejde skoro ani do autobusu. Je jen potřeba ho koupit později, protože horkem sálající uličky a spousta historických památek, vás spolu s plyšákem pořádně zahřejí! Jeli jste už někdy na kole pro šest? My ano, a to vám byl teprve zážitek. Tak jsme zažili vlastně úplně všechno, co jsme si naplánovali i nenaplánovali. Déšť a chlad, ale také slunce a teplo. Takže kam příští rok o prázdninách? Hurá zase zpět na tábor do Itálie!!
A jsme zase jednou v novinách: tentokrát Kroměřížský deník
Prázdniny nám úspěšně odstartovaly, vysvědčení je rozdáno. Teď se již vrhnout do pravého prázdninového dobrodružství. Co může být tedy lepší než ze školních lavic vyrazit rovnou na tábor. A co takhle rovnou na tábor rovnou k moři. Italské městečko Riccione již na nás netrpělivě čeká. Hry, moře, zábava na pobřeží Jaderského moře. Pokud tedy stále ještě nemáte program na prázdniny, neváhejte s vydejte se s námi na mořské dobrodružství do kraje Emilia Romanga.
Read more on A jsme zase jednou v novinách: tentokrát Kroměřížský deník…
K Perštejnu „pozpátku“
Ani letos se nevzdáme naší turistiky, zvláště, když už jsme tak zdatní, že již třetím rokem jezdíme kamkoliv a slézáme cokoliv na Moravě. Ještě pár let a z některých budou přece třeba i horolezci! Jezdí nás totiž čím dál víc a to je moc fajn. Tuto sobotu jsme si vybrali 14-ti kilometrovou trasu údolím Chlebského potoka, který vede až k hradu Pernštejn. Tentokrát jsme to všechno ale obrátili, a cíl naší cesty jsme si dali pro změnu na začátek. Autobus nás dovezl na parkoviště hradu Pernštejna, který jsme si prohlédli jako první. Náročný pochod nás totiž čekal až po „prošmejdění“ hradu. Vůbec jsme nevěděli, že tomuto gotickému hradu se říká mramorový a patří k nejrozsáhlejším a nejzachovalejším u nás. Od roku 1285 byl majetkem pánů z Pernštejna. Během 15. století byl zpevňován a přestavován jeho obranný systém. Za husitských válek – a to se nám velmi hodí k učivu ve škole – v době vlády Jiřího z Poděbrad, byl jedním z nejvýznamnějších hradů u nás na Moravě. V 16. století byli Pernštejnové kvůli nedostatku financí nuceni hrad prodat a od té doby byl v držení řady různých majitelů. Posledními majiteli byli až do roku 1945 páni Mitrovští z Mitrovic a Nemyšle. Nakonec prohlídky jsme ještě uviděli na severní straně předhradí památný strom,který nás opravdu ohromil – mohutný tis, jehož stáří se odhaduje na 400 let. To nás některé překvapilo, byl totiž 40x starší, než mnozí z nás. Hodně jsme fotili, prohlíželi si překrásnou krajinu, zastavovali se na každé vyhlídce, protože počasí nám přálo. Od hradu jsme se měli vydat po žluté značce, pak po modré, doleva na červenou, zase doleva na zelenou, až k opačnému cíli do osady Chlebské. Měli jsme projít vesnicemi Nedvědice, Habrová, Hrádky, Káčiny, Skorotice nebo k rybníku Ploník. Byli jsme každý perfektně vybaveni barevnou turistickou mapou. A co myslíte, že se stalo? Z toho našeho rozhlížení jsme některé z těch vesnic vůbec ani nenašli a“ zakufrovali“ jsme, jak se říká, hned na začátku. Nevadí. Šli jsme po čichu jako lesní zvěř a na vodu jsme narazili také spolehlivě. Byl to ten Chlebský potok. Tam jsme se zchladili a ani jsme nedokázali spočítat, kolik kilometrů to bylo navíc. Raději to nechtějte vědět, my to také pro jistotu nepočítali! Chyběli přesně tři minuty do odjezdu autobusu, takže nám ani nikdo nevynadal. Vyšlo to! Až v autobuse,při sdělování společných zážitků, jsme si uvědomili, že přece jenom to v té gotice asi neměli vůbec jednoduché, a to my si pořád na něco stěžujeme. Asi se nad tím zamyslíme, zkusíme s tím přestat a nebudeme zbytečně vytvářet problémy tam, kde nejsou. A to je naše velké sobotní ponaučení.
